Já samotářka samotná

jdu noci vstříc a šeru koutů.

A otěž sejmu představám

a pochytám je do kornoutů.

A náhle aniž vím,

už mi nic nechybí,

jsem s ním.

Já samotářka najednou

se samotou se vypořádám.

On vlastně vůbec netuší,

že potají mu z ruky hádám.

Co má se mu kdy stát

a co můj nejdražší má rád.

Má tak rád,

když s úsměvem ho vítám,

když jdem tmou

a nábřeží už dřímá.

Je nesvůj,

když den mě neobjímá.

A jeho drobných něžností

se sotva dopočítám.

Když pak mží,

tak on mě pláštěm chrání,

zmokne sám,

když přenáší mě louží.

Jen se dotknem a vím,

jak po mě touží.

Snad nosil by mě na rukou

v tom dešti do svítání.

Tohle já si jen tak nalhávám,

sama mluvím se sebou i tentokrát.

Beznaděj, jen sebeklam, to znám.

Jenže já věřím v slůvko snad.

Když svítá a mlha zvolna stoupá,

pryč je déšť a s ním i on se ztrácí.

Dům z karet se rozpadá a kácí,

zas na světě jsi samotná,

co naděláš ty hloupá.

Sen končí, proč já se koncům bráním?

Příběh můj je přeludem, jen zdáním.

Co na tom, jdi samotářko za ním

s tou věčnou touhou po něčem,

co nemůže ti dát.

Má lásko, má lásko, má lásko,

proč jinou máš tak rád?