// fb crop

Týdeník Televize - únor 2002

Role ve filmech (pro příklad třeba Král Ubu, ale i další)

Hrát mě baví a vždycky bavilo. Stát za mikrofonem a jen hlasem interpretovat pocit mi bylo někdy málo. Když jsem dostala nabídku na matku Ubu, jásala jsem nadšením. Ale až při natáčení jsem pochopila, že o filmovém herectví vím doslova a do písmene "PRD". Že prý "přirozená stilizace" - už to samo o sobě zní nesmyslně. Trpělivě a cílevědomě a taky pěkně tvrdě jsem se prokousala půlkou filmu a až k závěru jsem si začala užívat. Ježíšku, to byla paráda. Teď jen tajně doufám, že Františka Brabce zase něco brzo napadne.

Role v pohádkách (čarodějnice v Troškově Princezně ze mlejna a teď i jako Pavoučnice)

Neznám nikoho, kdo by si nerad zahrál v pohádce - myslím z nás komediantů. Sice tvrdím, že v případě Čarodějky v Princezně ze mlejna šlo spíš o velké zvuky a marnou sháňku na to adekvátních úst a že o hraní nešlo ani za mák, ale v případě Pavoučnice ve Ztracené lásce to bylo naopak. Tam pro změnu přišli na to, že má síla je v nohách a tak mi jich tam pár přidělali. Je to překrásný pavouček s nádhernou maskou ale s hendikepem - byl chytrý. To znamená, že jsem většině textu nerozuměla (chichi…). Ba ne, pro mě bylo důležité, že je to pavouček, který nosí štěstí. Moc se mi to líbilo.

Role zpěvačky (koncerty, klipy, Český slavík, televizní zábava, ale i klasika)

Pro to se člověk nerozhoduje, tím se prostě a jednoznačně narodí. Já jsem prý zpívala dřív než mluvila a to mi zůstalo doteď. Někdy mám takový chrapot, že vůbec nemůžu mluvit, ale zpívat skoro vždycky. Je to úžasná forma komunikace mezi mým srdcem a diváky. Ani stokrát vyřčenou větou "mám vás ráda" nedokážu vyjádřit své pocity jako třeba písničkou Ave Maria a ani ty největší slzy nedokážu popsat jak mě umí bolet život jako v písničce Most přes minulost ...
Klasická hudba je pro změnu zas něco nadpozemského, při Pie Jesu či Mozartově Agnus Dei nezpívám já, ale někdo od Boha, kterému vděčím za své poslání. Tohle povolání vážně miluju.

Role v muzikálech (či na divadelních prknech , Johanka etc.)

Pro mě tím nejkrásnějším dítětem je Johanka z Arku, zatímco v Drákulovi a Krysaři jsem byla jako host. Johanku jsem si vysnila, naplánovala, devět měsíců na ni čekala a teď si ji chovám - i když už dávno po dvou letech není v plenkách - jako ten největší skvost.
Těší mě ty ubrečené kapesníčky dam a pochvalné pohledy mužů po představení, těší mě, když si lidi v sále stoupnou při děkovačce… hm… to mám ráda. Ale ještě jedno představení mám v srdci jako klenot - Bídníci. Kdo to viděl, nebo kdo to mohl prožít mi dá za pravdu, že dobou, námětem i nadčasovostí a nadšením všech zúčastněných se nic takového už nemůže opakovat.

Role v rodině (jako mamina, ale i dcera)

Už kolikrát jsem slyšela: "ty pořád jen charita a rodina, co je to za image?" není to žádná image, já to tak prostě mám, i kdyby si sto lidí řeklo, že tím "svým pomáháním" jsem trapná a jen jednomu to pomohlo, tak toho nenechám a stejně tak je to s opěvováním rodiny. Kdyby mi bylo patnáct a já si myslela, že mi svět leží u nohou a že se beze mě neobejde, kdybych nevěděla co už vím, že nejvíc je člověk na všechno sám a že když si nehýčká to své doma, že se jednou budu hodně divit, tak neřeknu. On se tedy někdy nestačí někdy divit i když si to své doma hýčká, ale tím se nenechte odradit, na každýho někde čeká někdo, kdo bude žít rád jen pro něj. Já si své rodiny vážím nesmírně, mám skvělé rodiče a fajn brášku, mám šikovného synka a někoho komu můžu věřit. Myslím si, že mě má Pán Bůh rád.

Role v životě (jako člověk žijící v tomto státě a na tomto světě)

Pán Bůh pomůže tomu, kdo si pomůže sám. A já nejsem Johanka co čeká na hlasy, které jí řeknou kudy má jít. Já mám ráda život, lidi a všechno co s nimi souvisí. Jinak bych nemohla dělat svou práci. On umí být život sice pěkná potvora, ale my taky nejsme vždycky stoprocentní. Pravdou je, že je v životě vše v rovnováze. Tuhle jsem volala SOS svému kamarádovi - faráři: "Zibi, prosím vás, co se to děje? V mé blízkosti zemřeli během tří týdnů čtyři lidi a navíc se oženil někdo se ztrátou mých iluzí… Co mám dělat?" A on mi odpověděl: "Buďte ráda, vaše bolest je znamením předcházejícího štěstí. Na tomto světě musí existovat určitá rovnováha. Každé štěstí musí být vykoupeno nějakým neštěstím a naopak." Mám Zibiho - faráře z Lanškrouna ráda.

Role ženy (ve stále ještě dominantním mužském souručenství)

Párkrát jsem se maličko rouhala, že bych byla radši chlap. Ale jak říkal pan Menšík: "Ženská v tomhle povolání musí být trochu chlap." A já si už myslím, že je fajn být ženská, zvláště když si najde někdo někoho, kdo ji rozmazluje. Zrovna minulý týden. Měla jsem odřenej nos od rýmy, na krku límec kvůli páteři, bylo mi zle od nějakého zánětu nervu levého ucha a do toho pravého mi někdo moc něžně opakoval: "Jsi ta nejkrásnější Hanička na světě ..."

Role kamarádky (přátelé, spolupracovníci, kolegové ...)

Mám jednu kamarádku, ale ta už je po patnácti letech spíš moje příbuzná. Neumím si představit, že by nebyla. Jinak mám kolem sebe jen samé úžasné lidi, nehledám si k sobě jen někoho talentovaného a úžasného ve svém oboru, ale hledám si i přátele, se kterými mě těší se potkávat. Do mého přátelského týmu patří nejdříve můj road manager Jirka Kouble, bez toho nejen že se nikam nedostanu, ale s ním i probírám horem dolem vše. Od nákupu až po kostým do vyprodané haly v Ostravě a hrubky v textovkách a rozhovorech (nechápu, ale ten člověk všechno ví…). Patří tam vizažistka Helenka Dostálová, bez které nejdu vynést ani odpadkový koš a které - když mi uteče líčit přehlídky do Německa - vyhrožuju, že se namatlám indulonou a černým uhlím a že v televizi prásknu, že je to její práce.
Můj další z důležitých lidí je Liběnka Rochová - "návrhářka", bez které si neumím představit žádnou velkou událost jako je Český slavík, Ceny TýTý, Thálie, Miss (i když tam jsem vystupovala už párkrát a NIKDY jsem nevyhrála).
Daniel Procházka - stylista je miláček co krmí mou skříňku novinkami pro různé příležitosti a hlavně moje domovská agentura Art Production K./2 s Milošem Zapletalem (to je můj největší a hlavně nejvyšší kamarád) a Haničkou Hotovou (ta je taky největší a pro změnu nejkrásnější).
Nesmím ještě zapomenout na Pavla Horáka, sbormistra z Boni Pueri - to je úhlavní přítel a můj velký profi vzor a ten nejdůležitější, kdo to vše drží v uzlíčku je můj syn a partner. To jsou ti nej… chlapi na světě.




Pokračujte jedním z dalších článků:

Zpět na přehled rozhovorů