// fb crop

Vyprávění o dvou úplně rozdílných tvářích slavné zpěvačky a o ještě vážnějších věcech

Magazín Mladé fronty DNES - 29.05.2003

"Miluju muže, ale vzdávám se jich"

Smůla - novinář se dlouho připravuje na schůzku s Lucií Bílou, a když pak sedí naproti ní, naráží na zeď. "Nemám ráda rozhovory," říká. A: "Co kdybychom ho vůbec nedělali?" Trvá to dvacet minut, ale pak se zeď rozdrolí: skutečná Lucie se najednou chce vypovídat, jak těžce se jí někdy žije s tou druhou, virtuální Lucií.

Lucie, prosím vás, co se děje? Vy jste nervózní, jako byste dělala svůj první rozhovor...

Tak se podívejte na tohle (ukazuje pár novinových titulku: "Je to opravdu mrcha", "Zradila kolegyni", "Zešílela", "S Kratochvílem opět v posteli"). To pořád musím řešit. Divíte se, že se mi teď ani mluvit nechce?

To jste si ještě nezvykla?

Představte si, že děláte patnáct let svoji práci, snažíte se jít s cistou myslí a svědomím, nenechat se ničím rozhodit. Ale pak najednou zjistíte, že se váš život úplně rozchází s tím mediálním. U mě je to většinou tak, že když noviny říkají, jak jsem šťastná, tak to není pravda, a když jsem šťastná opravdu, tak zase píšou opak. Takže mi asi ráno nezbývá nic jiného než si koupit noviny, přečíst je a pak si zařídit den tak (konečně se směje), aby to aspoň trochu odpovídalo.

Zkusme ale začít trochu jinak: sedíme teď na zahradě domečku v Otvovicích, kousek za Prahou. Proč žijete právě tady?

Mám tuhle vesnici hrozne ráda. Sice to není lukrativní místo, ale když si tu stavím dum, tak se ta investice vrátí citově - bydlí tu rodiče, mám tady bráchu, v každém dome nějakou kamarádku a lidi mě neberou jako mimozemšťana. Jsem pro ne obyčejná máma, která má taky starosti. Holka, která tady chodila do školky a jejíž táta zajde každý čtvrtek do místní hospody.

Takže když je pěkně, sednete si se sousedkami na zahradu a drbete?

To je normální. Nedávno jsme takhle pily vínečko a Filípek přišel s tím, že nahoře mají kluci bunkr: "Mami, pojď se tam podívat!" Říkám mu, Filípku, tam maminky nesmějí. Tak si doma vezmi flaštičku griotky a řekni ahoj, kluci, já jsem váš soused. On ale za chvíli přiběhl, že "kluci říkají, že tam musíš jít". Hrozná situace. Přece nemůžu jít do bunkru za dětmi svých spolužaček... Nakonec jsem ale taky vzala flašku a šla jsem se jim představit. Bylo jich dvacet, opékali maso a všichni mi jednohlasně řekli Dobrý den... Děsný. Člověk si pořád myslí, že nestárne, ale lidi ho berou takového, jaký je.

Nesnaží se ti mladí proti vám nějak vymezovat?

Třeba ke mne přišli a zeptali se, jestli mám doma desku kapely Zvláštní škola, tak jsem musela říct, že nemám... Ale bylo mi líto, že pro ne jsem pořád ta Lucie Bílá. Ona se ta Bílá totiž strašně těžko nosí - já mám pocit, že je všechno normální, s každým si povídám, ale najednou zjistím, že i některé moje kamarádky ze mě mají nějaký divný respekt.

Ještě se někdy seznámíte s člověkem, kterého vaše sláva evidentně nezajímá?

Jednou jsem si už myslela, že jo - neznámý kluk mi napsal omylem textovku a já si s ním asi dva měsíce dopisovala. Bylo to hrozne milý - on mi říkal, že se něco učí, já jemu, jaký mám strach z autoškoly, a po dlouhé době jsem cítila, že někdo mluví se mnou, a ne s tou Luckou Bílou. A on mi po dvou měsících napsal, jestli ještě sbírám knoflíky, proste mě znal. A to mi přišlo hrozne líto...

Jak vlastně vzpomínáte na dobu, kdy bylo dvacet vám? Tehdy jste vstávala o pul čtvrté, jela do fabriky k šicímu stroji a večer zas na zkoušku s kapelou.

Mně ta práce nevadila, ale jednoho dne mi došlo, že mám vetší lásku v muzice než v šití. Do té doby jsem přitom byla docela dobrá - mě baví ruční práce a doteď mi nikdo nevěří, že když se chci uklidnit, tak háčkuju.

Vy jste se pak ve dvaadevadesátém roce vyšvihla...

To strašně skáčete, takhle to nejde.

Na co jsme zapomněli?

Dvaadevadesátý byl opravdu zlom, vždyť o rok dřív jsem vydělala za celý rok hudbou jen čtyřiadvacet tisíc a to nebylo pomalu ani na pronájem. Ale do té doby se děly důležité věci - musela jsem se připravit, což zabralo šest let velkých neúspěchu. Odešla jsem od šicího stroje přímo do televize, vylétla nahoru a všichni mě poznávali na ulici, ale pak přišel rychlý pád.

Kde se tehdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let stala chyba?

Švadlenka si myslela, že když bude na lidi hodná, budou oni hodní na ni. Tak to přitom samozřejmě nefunguje. Je to všechno příroda - vydrží ten nejsilnější. A slabej...

Chcípne v džungli.

Jo. Takže já mám kliku, že i kdybych znovu spadla, mám se pořád kam vracet. Sem, do Otvovic. A nebyla by to zase taková tragédie - neexistuje situace, ze které bych zatím nevstala nebo při níž bych potřebovala, aby mi někdo podával ruku. To asi díky té vesnické přípravě a selskému rozumu, který mám po tátovi.

Selský rozum vám pomohl i v době, kdy vám - čtyřiadvacetileté - zemřel přítel, herec Tomáš Holý?

(Jinak upovídaná zpěvačka zmlkne.) Do té doby jsem si myslela, že jsem ředitelka vesmíru. A přišel první signál toho, že si život dělá, co chce.

Jak jste se s tou ztrátou vyrovnala?

Tomáš byl veselý, krásně živočišný a čistý člověk, který třeba lezl po okapu, protože mu to přišlo lepší než jít dveřma. Když jsem se tenkrát vrátila z turné, náš bytný mě zdravil: Co to ten Tomáš zase dělal... Já se zděsila a on přinesl noviny s nekrologem. Tenkrát mi strašně pomohla Tomášova maminka, byla silnější než já a držela mě. Doteď si pamatuju každou vteřinu toho pohřbu - jak jsem byla přesvědčená, že vyskočí z rakve a zasměje se, že nás nachytal...

Naučila jste se už se smrtí žít?

Loni odešlo z mé blízkosti pět lidí, třeba Filípkova babička, která byla na každém mém koncertu, anebo člověk, kterého jsem neskutečně milovala - malíř Vladimír Komárek, od něhož mám spoustu obrazu. Já se cítila... Jako z toho vtipu o bačovi.

Neznám.

To se bača ptá toho nahoře: Prosím tě, jak je to možné? Vyhořel mi statek, utekl pes, opustila mě žena, stádo vymřelo. Co jsem ti udělal? A pánbůh říká: Nevim, nějak mě štveš...

Takže bezradnost? To se mi nehodí k té věčně optimistické Lucii Bílé.

Říkala jsem si, že to přece není možný. Ale spoustu věcí v takových chvílích přehodnotíte - najednou pochopíte, jak je úžasné, že ráno vstanete, svítí sluníčko, vy jste zdravý, relativně mladý a úspěšný, máte dítě, které vás potřebuje...

V tom vašem výčtu úžasných věcí chybí milující muž.

To bolí. Ale pravděpodobně mě už sežralo povolání - jestli něco musím v živote oželet, tak je to asi opravdu partnerský vztah. Stejně ti chlapi se mnou šťastní být nemůžou.

Takže jste teď připravená na to, že budete nějakou dobu sama?

Jsem v téhle situaci spokojená, nebo se to učím. Najednou mám pocit, že si můžu užívat jaro sama pro sebe, a konečně jsem se smířila s tím, že se mé povolání s chlapem moc neslučuje. To neznamená, že jsem na mužské zapomněla - vždycky pro mne budete inspirace a přijdou chvilky, kdy mi bude smutno.

Moc tomu nerozumím - vy se dobrovolně vzdáváte dalšího hledání ideálního muže?

Celý život jsem si myslela, že je hrozně důležité někoho vedle sebe mít, že jinak nemám nárok být šťastná. Ale není to tak. Člověk muže být zamilovaný do života, do práce, do čehokoli. A nemusí to spouštět nikdo druhý. Tatínek měl pravdu asi i v tom jediném, v čem jsem mu nevěřila: že nemůžu brát do svého života ještě někoho dalšího.

Nebylo tátovi líto, že vám to musí říkat?

Kdyby mohl zvolit mé povolání za mě, rozhodně by nevybral zpěvačku. I přesto, že je teď asi hrdý, i když to neříká často; většinou jen ve chvíli, kdy si dá skleničku. Ještě v devadesátém roce mi radil, abych se vrátila do otvovické sklárny, že mi zpívání nejde, a já místo toho měnila podnájmy a šila jsem třináct hodin denně košile, které se prodávaly na trhu. Svému snu jsem věřila a pak to najednou bylo - nabídka do Bídníku, deska Missariel, šest cen Grammy...

Filipovi je osm let a už asi vnímá vaši podivnou pozici v tomhle světě - co si o všem myslí? Neštve ho život tak trochu v kleci?

Nejdřív jsem byla přesvědčená, že ho dám do normální školy v Otvovicích, jenže jednou jsme byli na pískovišti a najednou přišel ubrečený Filípek - dostal facku od nějakého dítěte. Když jsem se ho ptala, proč se pral, tak zafňukal: "Já se nepral. Jen jsem řekl, že jsi moje máma." A tehdy, čtrnáct dní před nástupem do školy, jsem si uvědomila, že to musím urychleně změnit. Tak jsem ho dala do třídy plné dětí ze zahraničí, kde nikdo neví, kdo jsem, koho volím a s kým se stýkám.

Ale nepřipadá si Filip divně, když spolu jdete třeba po Václaváku?

Nepřipadá. On má pocit, že když jdou ostatní do práce, tak jdou taky do televize, a že všichni zpívají nebo jsou ředitelé divadla... Já mu to zatím nějak nekomplikuju vysvětlováním. A teď už se ani nechlubí, že je můj syn, protože mu dalo už několik lidí najevo, že si z toho na zadek nesednou.

Předpokládám, že vám taky chodí dost anonymů.

Nedávno jsem dostala tenhle: STEJNE CHCÍPNEŠ SAMA. A zase mě to rozhodilo. Filípek to hned poznal, ptal se, co se děje, a já mu řekla: Mohli bychom to zapálit, sepnout nad tím ručičky a budeme tomu člověku přát, aby se mu stalo něco krásného. Aby potkal lásku a přestal psát lidem ošklivé věci. Po tom obřadu jsem se nějak uklidnila a Filip se mě teď pořád ptá: Dneska nikdo nic nenapsal? Tak to se to asi povedlo a ten člověk už někoho potkal.

Mimochodem, jak dnes vycházíte s Filipovým otcem Petrem Kratochvílem?

Všichni se mě ptají: Jak to, že s ním nemáš konflikt? No, nemám. Měli jsme se rádi, ale on se pak zamiloval a já to respektovala, takže se naše cesty v lásce rozešly. A to neznamená, že si teď musíme ubližovat. Kdybych šla z konfliktu do konfliktu, tak tu za chvilku nebudu moct pracovat ani mluvit s nikým.

Možná vás rozzlobím, ale stejně se zeptám - některá média spekulují o tom, že se po krachu manželství se Stanislavem Penkem právě ke Kratochvílovi vrátíte. To by úplně odporovalo všemu, o čem jste zatím mluvila.

Média si pořád budou přát, abych se k někomu vrátila, a to hlavně tehdy, kdy kolem mě bude klid, pro ně tak nezajímavý. K Petrovi jsem se nevrátila a ani to neplánuju. Je to táta mého syna a člověk, se kterým spolupracuju, ale jeho soukromý život mě nezajímá.

Jestli máte hodně nepřátel, tak hlavně kvůli podpoře současného prezidenta. Řekněte upřímně, nezačala jste ho tolik obdivovat proto, že jste zrovna žila s pravičákem Kratochvílem?

Samozřejmě, že nebudete s partnerem, který má jiné politické smýšlení...

... počkejte, třeba Petra Buzková s takovým žije.

Ale já nejsem Petra Buzková. Kromě toho jsem se za profesora Klause prala ne kvůli svému politickému smýšlení, ani kvůli smýšlení svého partnera - já se za něj prala jako za člověka, proti kterému se všichni otočili.

Mimochodem, vy si opravdu myslíte, že nemůže fungovat vztah mezi lidmi jiných světonázoru? Ať si moje přítelkyně volí koho chce, hlavně že je mi s ní fajn...

Nezlobte se, třeba komunistu bych si nikdy nevzala, nikdy. To bych se musela strašně praštit do hlavy a mít mozkovou příhodu.

Vy jste teď nějak zvážněla... Tak já vám řeknu jeden váš citát starý jedenáct let: Sexuální energie je nenahraditelný hnací motor. Stále platí?

To je pravda. Jak bych to řekla - když člověk netouží, nemá představy a sny, tak ani nemá proč pracovat. A já kdybych přišla do sálu, kde jsou samé ženské, nezazpívám ani "hoří", i když - mezi náma - na mě chodí hlavně ženské. Nedávno byl hokej, takže přišlo chlapu opravdu málo, a já všem tem holkám říkala: Kdyby vám doma nějakej ubližoval, nenechte se. Je strašně jednoduché odejít a najít si někoho, kdo si bude vážit toho, jaká jste. A nebyla jediná hlava, která by souhlasně nekývala.

Přitom to vůbec není tak snadné.

Ale je to pravda. Člověk přece nemůže být s někým jen ze strachu, že zůstane sám. Já vím, že když se rozcházíte, máte zvláštní pocit, že už nikoho nikdy a tak...

Mluvíte obecně, ale mám pocit, že je to hodně o vás samé.

Mám teď zvláštní období, které jsem nikdy neměla. V živote nebudu feministka, protože my jsme něžné a vy chlapi zase krásné pohlaví, ale nejsem teď opravdu nakloněná žádnému vztahu.

S vaším manželem jste ještě před půl rokem vypadali hodně zamilovaně ...

On totiž přišel kluk s hlubokýma očima, kterému nevadilo, že jsme v Otvovicích, nevadila mu ani moje práce, nevadil Filípek, všechno bylo ideální. To trvalo měsíc. Pak jsem měla problémy se zády a na čtyři měsíce jsem byla rozhozená; umírali mi známí, oženil se Petr Kratochvíl, a v nemocnici mi řekli, že mi možná budou muset otevírat hlavu. Byla jsem ze všeho unavená, ale ten člověk s hlubokýma očima byl pořád vedle mě a usmíval se. A co udělá ženská, která je zrovna pod tlakem? Jiné se hroutí a Bílá se vdá. No a pak přišel obyčejný život a všechno bylo úplně jinak.

I mně jste ale napsala někdy v září mail, v němž jste svého "Stáňu" vychvalovala. To byla přetvářka?

Představte si, že se pokoušíte o nějaké rodinné zázemí. Pokoušíte říkám proto, že já nikdy nebudu mít vztah, který by se mohl přirozeně vyvíjet. Jen si představte, jak byste šel se mnou do kina - s padesáti lidmi byste se vyfotil, pak byste se dostal do novin, začali by vás řešit sousedi, všichni. Když vzniká vztah, musí se ty nitky pomalinku spojovat, ale tady se najednou strašně tlačilo - média mluvila o dokonalém páru, o kterém já přitom nemluvila. Ten obrázek o hezkém vztahu jsme ale podporovali, protože jsme o dokonalost oba stáli a chtěli jsme ukázat, že spolu držíme.

Je to dvanáct let, co o vás skladatel Ondřej Soukup řekl: Jednou z ní možná bude hvězda světového formátu. Proč se to nepovedlo?

Já jsem nechtěla.

Nechtěla jste, aby se vaše desky prodávaly za hranicemi?

K čemu? Já to mám ráda tady. A nechci se úplně rozdávat, abych už neměla vůbec čas na svůj život. Už takhle mám honičku, a to jsme malá země. A notabene si myslím, že na mě v zahraničí nikdo moc neceká. Jsem spokojená s tím, co je - že jsem obyčejný, komerční a popový zpěvák, kterého baví to, co dělá.

Někteří hudební kritici se ptají, jestli nemá váš tým krizi. Čtyři roky tu není deska a ta poslední byla asi vaší nejslabší.

Mě zajímá hlavně názor lidí a tohle album Úplně nahá mě baví, písničky z něj se doteď hrají v rádiu, slušně se i prodávalo. Mám tu desku ráda.

Dobře, ale po ní jste víc než čtyři roky nevydala nic...

To je v pořádku, teď děláme na nové. Proč bych vydávala každý rok desku? Abych lidem dokázala, že něco dělám? Pracovala jsem pořád stejně, akorát jsem mela pocit, že nové písničky můžu vydat teprve ve chvíli, kdy bude moje srdce rvát, kdy budu mít strašnou potřebu. Nechci jen přesycovat trh.

Jaká ta připravovaná deska bude?

Mám z toho dobrý pocit a těším se na každý den studia, každý nový tón nebo text od Gábiny Osvaldové. Ale mě hlavně strašně baví, že si můžu dělat, co chci: když třeba připravované album nebude dobré, tak je nevypustím ani letos. Zatím mám hotové čtyři písničky, to je málo.
Když nebude, tak nebude. Nic se neděje.

Chudáci fanoušci.

To je tak - když máte nějakou holku rád, tak na ni počkáte, a když ji rád nemáte, tak si najdete jinou.




Pokračujte jedním z dalších článků:

Zpět na přehled rozhovorů