// fb crop

Svět motorů 2005

Bílá v černém, Svět motorů - 2005

Svět motorů si dal po více než dvou letech znovu dostaveníčko se stálicí českého pěveckého nebe, Lucií Bílou, v jejímž souhvězdí září již patým rokem i třícípá hvězda černých mercedesů. Na tachometru bývalého „céčka“ se v listopadu ukázala jednička a pět nul, což podnítilo prodejce, aby omladil zpěvaččinu stáj a aby jsme se my zeptali, o jakou že vzdálenost se posunuly její řidičské schopnosti.
Ve své branži velká profesionálka si na silnicích zatím příliš nevěří. Po roce v autoškole a dvou letech za volantem si zpěvačka stále dělá legraci, „že má řidičák dva roky a už předjela tři auta!“ Ačkoli se velmi vytížená žena obrazně „řítí“ životem minimálně 180 km/hod, na silnici nikam nespěchá a náležitě oceňuje stejně smýšlející řidiče: „Nejezdím jako blázen a moc si vážím všech, kteří jsou ohleduplní a vnímají své okolí. Většinou si gauneři rozbijou čumák dřív v životě než v autě,“ poznamenává devítinásobná zlatá slavice.
Nade vše si Lucie v životě cení rodiny. Ne zrovna laciný mercedes pro ni znamená, že ji v pořádku dopraví, kam potřebuje. Svému tatínkovi to vysvětluje následovně: „Vždycky říkám, že hlavní je, ať se nestane nic jemu! A kdyby mu auto někdo ukradl, je to jen plechovka…, což bych ale před mým ,áčkem‘ nikdy neřekla,“ směje se Lucie.
Jede-li Lucie Bílá na vystoupení, sedí pokaždé vedle svého manažera-řidiče. „Pokud je potřeba, umím na něj mluvit z Košic do Prahy. Chudák sice neusne, ale hlavu má ještě doma jako pátrací balón.“
Není- li Luciiných služeb potřeba, stihne v autě jiné věci – připravuje se na rozhovory, spí (ale jen vedle svého manažera, nebo přítele Václava Bárty). Ráda také poslouchá rádio, „hlavně stanice, kde je plno scének a povídání“. „Zato když sama řídím, vydržím jen Františka Nedvěda – jeho písničky si i zpívám a jsem ,Fandův fanda‘.“
V interiéru „Medvěda A“ tedy uklidňuje „Nedvěd F“.
Nejen na cestách stráží zpěvačku anděl výtvarníka Vladimíra Komárka: „Vladimírka mám plný dům i srdce a to, že mě jako nebeská jízda hlídá, je fakt.“
Dohlíží také na devítiletého syna Filipa, který „ač občas remcá, stále sedí připoutaný v sedačce. Jezdí každý den do školy v Praze, a to já nikdy nepodceňuju,“ zvážní Lucie.
Filípek se odmalička cítí v mercedesech jako doma: „Usnul nám jen v autě, nebo když drncal kočárek pravidelně o práh. Když mu rostly zoubky, byli jsme v autě bez cesty a cíle neustále.“ Není proto divu, že se mámě plete už i do obsluhy vozu: „Z benzinky jsem mívala strach, všechny technické otázky v autoškole pro mě totiž byly oříškem. Pak mi jednou benzin vážně došel, a když mi začal syn vysvětlovat, co mám dělat, zrudla jsem vzteky a strach přešel,“ popsala nám Lucie, jak překonává motoristické nástrahy.

Řidičkou jste od roku 2002, ještě se za volantem, cituji, „klepete jako drahý pes“?

Zvolila jsem cestu nejmenšího odporu a jezdím jen po obci, do vedlejších měst na nákupy a na kraj Prahy do školy či na schůzky v nejbližším hotelu v Dejvicích. Nebudu si asi nikdy hrát na závodníka a dlouhé cesty na představení nechávám na svém manažerovi – v tomhle jsem opravdu ženská.

Kolikátý máte vůz?

Po republice jezdíme „céčkem“ a firma Mercedes si nás každý 100 000. kilometr rozmazluje novým autem. Vzhledem k tomu fofru, v jakém pracujeme, máme za 4 roky už pátého „méďu“. Já si doma hraju s „áčkem“ – je to holčičí auto s velkým kufrem a má mě rádo, vůbec se na mě za chyby, co dělám, nezlobí. No, tedy alespoň myslím, že ne.

Kam jezdíte nejraději?

Nacestovala jsem toho hodně, ale stejně jsem nejraději doma. Na Floridě jsem jezdila víc na kole a jinde, jako třeba v New Yorku, Římě nebo Sofii, taxíkem. Nejděsivější zážitek mi nachystal taxikář Serjoža v Moskvě – po pěti minutách jsem cítila žaludek v krku. A to nejsem žádnej cimprlík!

Jaký je váš motoristický sen?

Závody mi nic neříkají, ale moc ráda bych tátovi koupila mercedes. Pst, možná se mi to o Vánocích povede.

Láká vás svezení v závodním voze?

Ani ne, já letím s větrem o závod v životě, to mi úplně stačí.




Pokračujte jedním z dalších článků:

Zpět na přehled rozhovorů