// fb crop

Vlasta 2006

Vlasta - 08.2006

1. Vzpomenete si na svůj první školní den?
první třídní paní učitelku
razítko v notýsku :)
největší průšvih

-Na první den si nevzpomínám, ale svou paní učitelku mám v srdci neustále… Jmenuje se paní učitelka Alena Krejzová a všechny už její dospělé žačky a žáci a teď maminky a tatínkové vědí, že se v kraji lepší kantor už neobjevil..
Byla vždy laskavá, ale i přísná, uměla si udržet pozornost dítěte, uměla připravit své žáky do dalších škol i do života jako nikdo..
-Pamatuji si na razítka, která nám tiskla do notýsku i na radost jakou jsem uměla mít z nového pera nebo penálu, to jsem se vždycky do šoly těšila ještě o něco víc. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě škola bavila kvůli učení, to ne, ale vždycky jsem potřebovala společnost a kamarády kolem sebe..
-Nebyla jsem žádný rošťák, ani já ani bartr Karel – z domova nás oba táta vypouštěl vycvičené jak vojáky…byl přísný a pořádek si vždy uměl udělat – do 18ti mě opravdu držel zkrátka a jsem mu za to vděčná…Díky němu, ale díky citlivému vedení maminky mám v sobě základ, bez kterého bych v životě nic nedokázala..

Zůstali vám ze školy kamarádi? Ať už ze základky nebo z pozdější doby?

Mám kamarádku z dětství se kterou jsme se vozily už v kočárku a s kterou už zůstaneme napořád. Je to už po těch letech moje sestřička a nedáme na sebe dopustit. Ale z dětství nemám jen ji, ale i partu pěti kamarádek, s kterými máme krásné přátelství…Jsme holky z Otvovic, a když se něco děje , některá z nás zavelí do svého hradu, to se pak slétneme na ošťatech a kujeme pikle.. „Jako dětský den, opravování hřiště, narozeniny někoho blízkého, ale i trápení kohokoliv z čarodějnického kruhu“ Už si život bez nich neumím představit. Jo a všechny máme syny – zásobujeme totiž chlapama celé střední Čechy – máme jich celkem 9 :)

A máte pocit, že lidem, kteří Vás znali už takhle brzy a slávou nedotčenou, se dá víc věřit?

To na sto procent, ale především oni mě berou tak jak znají mě. Nevidí ve mně mimozemšťana ani někoho z Dalasu…
Vědí, že nemám nic zadarmo, že mě trápí stejné věci jako je a taky vědí, že mi není co závidět. Prožíváme spolu svoje životy a jsme si platné , což považuju za své největší štěstí… Jsme každá jiná, ale přitom máme tolik společného.

V době základní školy se prožívají i první lásky, ale stejně předpokládám, že vás tatínek dost hlídal… Bylo to jako v tou textu: „Žádný party, alkohol a sparty…“ nebo jinak?

Moje první láska mě potkala už v 1.třídě a do páte (tedy celou Otvovickou pětiletou školu mi zůstala)…Jmenoval se Jára, pořád se usmíval, vůbec nemluvil a myslím, že jsem ho moc nezajímala…ale mně to bylo jedno…Byl to můj princ a basta ?
Tatínek mě začal hlídat později, a doteď si myslí, že škoda facky, která padla vedle…Vypustil mě z hnízda v 18 letech a myslím, že jsem na rozdíl od brášky byla velký oříšek.. To, co hledal bratr v knížkách, já hledala v lidech a tím pádem jsem se pak víc divila..Brášku z domova vyháněli(protože nikdy nikam nechodil) a mě zas drželi zkrátka, protože kdyby bylo na mně – já byla v luftě pořád…tak mě lákal svět a vše nepoznané a tak jsme potřebovala lidi, že se tomu sama teď divím. Teď je tomu totiž naopak, ale je to asi mou nasyceností…všechno je tak jak to mělo a má být..Teď je mi nejlíp doma.

Připadala jsem si sice trošku jako cvok, ale na konci prázdnin jsem se vždycky těšila do školy. Měla jste to také tak?

Tenkrát mi bylo nejvíc smutno, když začali v obchodě prodávat melouny, ty totiž byly předzvěstí konce prázdnin. Je zvláštní, že dítěti připadá de někdy nekonečně dlouhý a prázdniny jako celá věčnost – teď se člověk ohlédne a jako by to bylo včera. Měla jsem krásné dětství…Naši nás vozili po celých Čechách, po hradech a zámcích a utužovali v nás lásku k zemi, v které jsme se narodili. Jezdili jsme po táborech a já někdy i po lázních – což krom neustálého rehabilitačního cvičení byl pro mě tábor, ale taky úžasná možnost poznat nové a nové lidi..

Přiznám se, že nemám přehled, do které třídy jde Filip. Nebo ještě pořád Filípek? Už vyrostl...

Můj syn je opravdovou kopií mě, ale i svého tatínka – po něm je světoobčan s touhou být něčeho ředitel a po mně je exhibicionista, který se usmívá i na cizí lidi a diví se, že mu někdo úsměv neopětuje..Je to kouzelný kluk, ale má svůj svět, z kterého ho probudím až když mu pořádně zatřesu s rameny..Je ve škole, kde se vyučuje v angličtině a kam se chodí o rok dřív, takže podle jejich osnovy je v 6. třídě a podle české jde 5. Jeho škola má pro něj hned několik výhod a to především jazyk, jakým už teď vládne, že by člověk nepoznal kde se narodil a pak to, že má klid na své dětství… Do té jeho školy chodí jen děti cizinců – tedy lidí, kteří neřeší bulváry a z nich spoustu ošklivostí. Děti umí být na sebe kruté a takhle mou práci, mé politické smýšlení, ani mé úspěchy či prohry nikdo před Filipem neřeší – někteří mě ani neznají ...

Určitě jste ho vedla do první třídy, jak jste ten den prožívala?

Na ten den nikdy nezapomenu, Filip neuměl ani slovo anglicky a já ho musela strčit do třídy, kde nikdo jinak nemluvil. Bylo mi hrozně – ta hrůza, kterou měl v očích, no brrr..
Naštěstí je to otevřená duše a je přizpůsobivý…dopadlo to dobře a je ve škole opravdu šťastný..Popravdě ale ze stejného důvodu jako kdysi já … díky učení to asi nebude :)

Kdo se s ním doma učí?
A taky by mě zajímalo, jestli jste mu třeba schopná poradit s matematikou nebo chemií, nebo jestli je na to lepší váš manžel. Ptám se proto, že to tak často bývá – chlapi matematice nějak líp rozumějí :)

S angličtinou musí pomáhat Vašek a na mně je čeština a matika..Není to ale jednoduché – vůbec nechápu jak to dělají maminky, které mají víc dětí.. Začátek byl fajn, ale teď se se mnou ten paličák hádá a na to občas nemám nervy.

Myslíte, že Filípkovi okolí nějak dává najevo, že má slavnou maminku?

Ve škole určitě ne a doma taky ne..žijeme v malé vesnici, v které jsem se i já narodila a nikdo ho nebere jako nějaké princátko..Ale věřte mi, že už se setkal párkrát v životě s lidmi, a to nejen s malými dětmi, kteří mu ukázali, že mít maminku takhle mediálně známou není žádná sláva..Zatím by neměnil, ale myslím, že to jednou přijde.

Co báječně prázdninového jste si letos jako rodina užili?

Kluci byli spolu na vodě, jezdí spolu na ryby a na motokáry, či jak se to jmenuje a já hlídala doma oheň ? tedy – po letech budování nového domova, kdy jsem se konečně po dlouhém maratonu zastavila jsem zjistila, že mě nikdo nikam nedostane. Jsem doma tak šťastná, že by mi stejně líp nikde nebylo.. Každé ráno se dívám na Jessicu Fletcherovou a večer na Columba a přitom šiju medvídky a šaty na panenky a nic mi nechybí…Občas uvařím, ty druhé dny vaří Vašek a fantasticky a jinak hlídám dodělání domu – ještě pořád se kolem stavby střídají řemeslníci a já pořád ještě vše obdivuji, vařím jim kafe a dělám „ jéééé…“ Vůbec nechápu jak jsem ten kolotoč bez hnízda, bez zázemí, bez místa kde se můžu zamknout mohla přežít…

Od jara jste s partnerem svoji. Změnilo se něco? Je něco jinak, než jste čekala?

Je příliš krátká doba na změny, pořád ještě obdivuji to, že se se mnou moje láska nepřetahuje, nesoutěží, nehledá chyby, netahá ze mě vše minulé. Pořád ještě děkuji za klid, který mi přinesl svým neklidem do života. Začínáme spolu žít čtvrtý rok a já si jen z celého srdce přeji, ať už mě život ničím nepřekvapuje a moje štěstí nechá tam kde teď je..neměnila bych…

Povídejte mi o svém vysněném domě – třeba o nejzamilovanějším místečku, nebo chvilce s kávou na terase…

Je to to nejkrásnější místo na světě…jedno z nej míst je velký stů, kde můžu hostit celou svou rodinu (a že je nás v Otvovicích hodně) a taky přátele, kteří za mnou posledních pár let mohli přijít akorát tak do divadla…K nám by se dřív nevešli ? a ni po jednom ?. Zatím nemůžu říct, že bych něco doma měla víc ráda – zatím jsem z domova celého pořád vedle…Uvědomila jsem si, že se v tomhle bláznivém světě bez domova prostě žít nedá…Kdybych měla tu možnost, tak dám střechu nad hlavou všem co jí nemají.. To místo mi dává pocit, který jseem hledala..místo soukromí, místo kde jsem jen svého syna a svého muže – kde se o ně můžu starat a rozmazlovat je..Tam se na nás nikdo nedostane – je to nedobitný hrad – a je to hrad, který MILUJU.

Jaké máte nejbližší pracovní plány?

Asi bych po té 14leté jízdě v rychlíku potřebovala delší prázdniny, ale člověk nemůže mít všechno jak si přeje…začínám sezonu 1.září a do ledna se nezastavím.. Hraji v divadle Ta Fantastika ve třech hrách a chystáme krásnou činohru „8 žen“ - v ní sice nehraji, ale jsem coby producent do toho stejně tak „zažraná“. Chystám pár koncertů s kapelou, ale i komornější s Péťou Maláskem a připravuji pomalu a potichu novou desku s Ondrou Soukupem a Gabinou Osvaldovou..Nikam neběžím, nikam nepospíchám, spíš se rozhlížím. Všechno je teď jinak – jiné TV pořady, jiné chutě diváků a posluchačů – mám chuť být potichu a příliš nekřičet a nesnažit se čeřit vodu – na to je vždycky čas..

Všimla jsem si koncertů s Petrem Maláskem. Je to návrat ke klasice?

S Petrem máme za sebou několik let krásné práce, ale především máme všechno před sebou – to cítím v kostech – nikdy mi na jevišti nebylo líp, než když jsem s ním a jeho kapelou…natočili jsme i KONCERT na DVD a přestože jsem se necítila jsem díky svému zdravotnímu trápení nejlíp, moje srdce šťastnější nebylo. Někdo mi napsal proč takhle opuchlá lezu na jeviště, ale věřte mi, že je mi fuk jak vypadám – jsem to já a jiná nebudu, na nic si nehraju a beru život takový jaký je – nepůjdu se přece kvůli nějaké štítné žláze zastřelit.

Nemoc už vás tolik netrápí? Někde jsem si přečetla, že se vlastně dá dostat pod kontrolu, ale zcela nezmizí.

Mám ráda svůj život a k němu patří i nepříjemné věci. Někde jsem četla větu „jestli toužíš po klidném bezproblémovém životě bez trápení a obtíží, odeber se na hřbitov a odpočívej v pokoji“…Zdraví mě sice pěkně prohání, ale mám zdravého syna, muže, který mě miluje, rodinu, která mě chrání, přátele, kteří mi pomáhají a práci, která mě baví – rouhala bych se, kdybych chtěla ve svémživotě něco měnit…




Pokračujte jedním z dalších článků:

Zpět na přehled rozhovorů