// fb crop

MF Dnes - 23.01.2002

CENY, VLASTENECTVÍ, NÁRODNÍ POVAHA

Můžete mít ještě pořád stejnou radost z cen, které dostáváte skoro jak na běžícím páse?

Už to není jen o radosti, ale o zodpovědnosti. Ceny jsou pořád těžší a těžší. Ne snad pro to, že musím neustále dokazovat proč je dostávám, ale že musím v klidu přijímat negativní reakce těch, kteří čekají na každičkou mou chybu a co by mě rádi už viděli jakoby dole. Stačí jim,abych nedostala jen jednu z té řady cen, aby začali křičet radostí: "Je to tady", "Bílá jde dolů", "Má krizi" ... atd. Mám ze všech ocenění velkou radost, ale priorita stát na prvním místě, to opravdu pro mě není. Potřebuju pro život jen harmonii a klid.

Mluvíte hodně o závisti, přitom jste patriotka, říkáte, že v Čechách je vám nejlépe.

Mám ráda tuhle zemi jako lásku: se všemi chybami, se všemi negativními vlastnostmi. Někdy říkám, že jsem nepřesaditelná jako Petřín. Mně ten náš květináč se vším vyhovuje.

Zhruba před třema lety jste nějaký čas bydlela na Floridě. Tam se vám nelíbilo?

To nemůžu říct. Jen třeba vánoce pod palmami nebyly nic moc. Já potřebuju smrček a když ne sníh, tak klidně blátíčko. Ale aby bylo české. I když Češi mají třeba oproti Američanům jednu takovou hroznou vlastnost: nestačí jim pomáhat slabším, oni často zároveň mají potřebu komplikovat život silnějším.

Co proti tomu děláte?

Proti tomu se nedá dělat nic, každý musí začít sám u sebe. Musím na sobě pracovat. Třeba hlas mám teď položený nejlíp, jak jsem kdy měla. V mé profesi taky záleží na tom, jak vypadám. Před třicítkou je to ještě zásluha pána Boha a rodičů, po ní jsem za vše zodpovědná sama. Mám teď osmačtyřicet kilo a velmi slušnou kondičku. Hodně lidí řekne: je hubená, protože je v krizi. Prostě to tak vidět chtějí. Jsem tvrdá ke svému okolí, ale nejvíc sama k sobě. Je to příklad o české závisti a nepřejícnosti: debaty kolem údajně zmanipulovaného posledního Českého slavíka.

Vy si myslíte, že to jsou úplné nesmysly?

Ať už se přestane mluvit a ať se to prověří a dokáže. Je strašně jednoduché někomu pokazit radost. Zatím je to všechno jen "jedna paní povídala..." Nejde o mě, mně neposlala hlas ani moje maminka. Je mi líto jen těch lidí, kteří té anketě věří a kteří posílají své hlasy těm, které mají rádi.

Co si myslíte o skupinách, které Slavíka bojkotovaly?

Nezazlívám jim to, rozhodly se tak. Třeba takový postoj očekávali i jejich fanoušci. Anebo je taky tím, že nepřišly zklamaly.

Anebo zklamaly šéfa televize, což asi nejspíš chtěly ...

Dobře, tak mají bojovat s tím, koho chtějí bojkovat. Neměly si brát jako prostředníky diváky.

POLITIKA

Můžeme se bavit o politice?

Proč ne. Na úvod ale musím říct, že jsem si zhruba před čtyřmi lety vysloužila pověst baby, která má politiku v malíčku. Není to pravda. Jen jsem chtěla pomoct někomu, koho zahnali do kouta. A nemusí to být zrovna profesor Klaus. Jsme národ, který potřebuje najít viníka: Prší? To určitě proto, že Klaus propíchal verzatilkou mráčky. Lidi málo spoléhají na sebe a málo hledají chyby v sobě.

Vystoupila byste před letošními volbami znovu veřejně na jeho podporu?

Myslím, že mě teď nepotřebuje. Tím nechci říct, že jsem byla pro něj nějak zvlášť důležitá. Chtěla jsem mu jenom dát najevo svůj postoj, i když to bylo velmi nepopulární. Pamatuju se, že jsem mu svou podporu vyjádřila i ve dvouminutové řeči, kterou může pronést vítěz Českého slavíka. Tolik lidí na ulici si přede mnou ještě neodplivlo!

Myslíte si kvůli tomu, že u nás nemůžeme svobodně dávat najevo své politické názory?

Nejsme zvyklí na demokracii, neumíme respektovat cizí názory. To je ale i v hudbě. No a co, že jeden poslouchá country a druhý je bigbíťák?

Když mluvíte o Václavu Klausovi, říkáte: pan profesor. Berete ho a hájíte ho tedy spíš jako člověka nebo jako politika, šéfa politické strany?

Já jsem se neprala za politiku nebo za ODS Prala jsem se za pravici. Prala jsem se hlavně za něj.

Hodně příznivců totálně zklamal tím, že s ČSSD uzavřel opoziční smlouvu. Vás ne?

Tehdy nebylo moc řešení ne výběr. Když někomu důvěřuju, nebudu mu do jeho řemesla mluvit. Zubaři taky neradím, jakou si má na mě vzít vrtačku. Krejčímu řeknu, jak mají šaty vypadat, ale nebudu mu mluvit do stříhání látky. Profesoru Klausovi - no, jo fakt mu tak říkám, to už je zvyk - opravdu věřím. Ví, co dělá. Když se ptáte na to spojení s ČSSD. K tomu se váže jedna hezká historka. Jeden novinář se mě ptal: zazpívala byste ještě Václavu Klausovi? A já odpověděla - teda aspoň jsem si myslela, že vtipně: No, kdyby přišel bez Zemana... A on pak napsal: Bílá pochybuje o opoziční smlouvě.

Půjdete k volbám?

Samozřejmě, kdo nevolí, nemá právo pak cokoli kritizovat nebo komentovat.

SPOLEČENSKÝ ŽIVOT

Jak se bavíte, kam kromě povinných večírků a společenských akcí chodíte?

Nechodím ani na ty večírky.

Kam tedy chodíte?

Když tak s někým na večeři.

Ve dvou.

Ano, protože během dne jsem pořád mezi lidmi. Taky jsem ráda sama doma. I když... Sama doma jsem byla loni o Silvestru a to mi moc skvělé nepřipadalo. Nikdo mi ani nezavolal, protože si všichni asi řekli: ta bude někde slavit a bavit se. Nikoho asi nenapadlo, že jsem doma a sama. Strašně se to nepovedlo. Letos nebo tedy už vloni, jsem si proto řekla: spojím se s lidma, kteří Silvestra bojí stejně jako já. Chodila jsem po nemocnicích, po dětských domovech a domovech důchodců a zpívala jsem babičkám a dědečkům. Bylo do neskutečně krásný. Jeden dědeček mi říkal: to je dobrej domov důchodců, tady se i dvanáct let čeká na umístění! Měla byste si sem rovnou dát přihlášku!

To jste chodila třicátého prvního?

Až do jedenácti hodin! To si mě v nějakém tom domově vyzvedl můj přítel, který si mezitím doma četl a čekal až to všechno obejdu. Silvestr je pro mě pořád moc složitý den v roce, ale aspoň už vím, jak na něj. Strašně se mi líbilo v OÁZE, což je centrum pro mentálně . Všichni se tam pořád navzájem hladí, povídají si a jsou v takovém neustálém kontaktu. To je takový balzám ve světě, kde si lidi posílají maily a textovky!

Taky máte mobil.

Mám, ale jeho zvonění mě stresuje a tak mám jeho zvuk vypnutý. Víc než na mluvení ho mám právě na ty textovky. Ale třeba mail, to mi nic neříká, to mě zatím nezasáhlo a velmi ráde se tomu vyhnu. Už i telefon mi přijde jako hloupý zlozvyk.

SHOWBYZNYS

Máte kamarádku nebo rovnou přítelkyni ze světa showbyznysu?

Mám pár dobrých pracovních známých, ale kamarádku, takovou tu skalní, mám jenom jednu. Kdysi pracovala v téhle branži a známe se už patnáct let. Po těch letech je to už příbuzná. Se svými kolegyněmi se spíš míjíme, máme každá tolik práce, že přátelství mezi náma není ani technicky možné.

A nemají z vás ženy strach?

Obecně nemám s nikým problém, je to hlavně asi tím, že bych asi žádné z nich nevzala její štěstí.

Jako že byste nikdy žádné nepřebrala mužskýho?

Ano. Jsem totiž přesvědčená, že štěstí na úkoér jiného štěstí nikomu nic dobrého nepřinese. Nechci tím ale někoho odsuzovat, nebo říkat, že se mu to jednou vrátí.

Jaký podíl má fakt, že umíte zpívat, na tom, že jste, kde jste?

Na to neumím odpovědět. Nemyslím, že bych byla nejlepší zpěvačka v Čechách. Lidi asi mají rádi srdcaře. Možná je to taky tím, že můžou sledovat můj příběh skoro v přímém přenosu. Jako bych byla jejich sousedka. I když na kafe s každým chodit nemůžu, to ne. (smích)

Taky s vámi každý na kafe nechce, nebo se bojí. Nedávno jste v dokumentu GEN vyprávěla historku, jak jste na ně pozvala nějakou cizí paní a ta s díky odmítla ...

Taky teď dostávám spoustu dopisů a pozvání, aby mi to nebylo líto! To je pěkný, ne?

Stále opakujete, že jste obyčejná. Jak jste tedy reagovala na nabídku točit GEN, který má být o výjimečných lidech o elitě národa?

Napřed jsem reagovala asi dost odmítavě, protože jsem měla pocit, že je to moc brzo, že by měli kdyžtak pár let počkat. Ale Tereza Kopáčová mě nakonec umluvila a teď toho nelituju. I když mi hodně říkalo, že mi to tam hrozně neslušelo, že jsem měla kruhy pod očima a tak. (smích). Ale byly to moje kruhy. Tak prostě vypadám. Diváci mě znají jenom nalíčenou, v šatech. Ale já mám fakt i ten obyčejný život, který vy mi tak nevěříte. Kdybych ho nežila, tak nemám o čem zpívat.

Ale vy si sama neskládáte ...

To ne, ale třeba Johanku bych si nemohla tak prožít. Já ji zpívám taky podle nálady: dá se zpívat smutně, zlomeně. Ale taky odhodlaně, bojovně, s touhou, jakkoliv. TA role mi hrozně pomohla, je krásné se z něčeho smutného vyzpívat. Pamatuji si kolik lidí mi po rozchodu před dvěma lety mířilo do obličeje foťákem, aby zachytili, jak brečím. Ale nepovedlo se jim to. Nejen že mi to nesluší, ale já jsem se asi vždycky vybulela na tom představení. Nejsem člověk, který by nebrečel. Naopak, nemusím si vždycky hrát na tu statečnou.

Brečíte v kině?

Mě rozbrečeli třeba i Přátelé zeleného údolí ...

To ale nebyl film.

Tak třeba Bílý Bim černé ucho. Ne, já nemám ráda smutné konce. Třeba Julii a Romea nemůžu dokoukat.

Natočila jste zatím dost málo desek, proč?

Někteří kolegové jich za stejnou dobu udělali třeba dvacet. Já jen čtyři, z toho jedna by ani nemusela být ...

Která?

Neřeknu, nebudu se přece pomlouvat! (smích) Možná jsou čtyři málo, ale desku budu i v budoucnu dělat jen v případě, že budu naprosto přesvědčena o její kvalitě.

Sedí vám spíš písničky ironické, veselé, až šklebivé nebo vážnější, romantické?

Jak kdy. Záleží na dni. Někdy mám chuť třeba na klasiku a tak si ji dám.

Ale třeba v televizní estrádě musíte zazpívat to, co je v programu, bez ohledu na vaší náladě, ne?

To ano, musím být taky trochu herec. Když je mi smutno, představím si, že je v sále někdo, komu je ještě hůř. Koupil si na mě lístek a čeká, že mu pomůžu, že mu náladu vrátím. Nemyslím, že je něco špatné hrát. Když mám jít třeba do nemocnice a mám dobrou náladu, tak tam nevkročím rozhihňaná. Jinak ale spíš emoce a pocity najevo veřejně dávám. Tím jsem myslím pověstná, někdy to možná i přeháním.

Litujete toho někdy?

Ani ne. Spíš na takové věci ráda vzpomínám. Jednou jsem měla devětatřicítky horečky, nemohla jsem skoro ani mluvit natož zpívat. Měla jsem ten večer hrát Johanku, chtěla jsem se omluvit, ale žádná z mých alternací nemohla. Vypadalo to, že se představení úplně zruší. To jsem zase nechtěla. Na začátku jsem tedy divákům řekla, že jsem nemocná, mám horečku a že jestli chtějí, tak jim buď hned nebo až po představení vrátím vstupné, protože Johanku spíš odrecituju než odzpívám. Nikdo si ale pro peníze nepřišel. Naopak. Na konci lidi vstali a tleskali jako nikdy předtím.

FILIP

Myslíte, že máte na svého syna dostatek času?

Nikdy nepůjdu proti svému povolání, je to můj život, potřebuju ho. Nemyslím si, že na syna mám míň času než ženská s pravidelnou pracovní dobou, která přijde domů a musí prát a uklízet. Já si třeba tyhle práce obstarám dopoledne a když mu skončí škola, můžu věnovat jen jemu. Johanka to jsou čtyři hodiny mimo domov a představení není zase až tak moc. Navíc mám krásné a dlouhé prázdniny.

Nebude škodit mediální zájem o vás?

Táta vždycky říkal, že kvůli svému povolání nemám nárok na soukromí, na rodinu a už vůbec ne na dítě. Jenže mě je jasné, že úspěch má jepičí život, i když ta má jepice žije pěkně dlouho. Nechci se ale nikdy jen tak zastavit, dívat se na spoustu krásných cen, vzpomínat u nádherných fotografií a číst staré rozhovory. Potřebuju, aby můj život se mnou někdo žil, nejsem zrozená k tomu být sama. A díky Filipovi už nikdy nebudu sama. To víte, že už občas někde něco vyslechne a pochopí třeba od svých spolužáků. Snažím se mu ty věci vysvětlovat. Ale on má vůbec nádherné otázky...třeba: Maminko, já vím, že umřeš dřív. Ale můžeš mi říct, když je vesmír nekonečnej, kde tam na mě budeš čekat, abych tě neminul?

Jak jste mu odpověděla?

Nechci mu to říkat v novinách a nechci jeho hezkou myšlenku shazovat mojí hloupou odpovědí ...




Pokračujte jedním z dalších článků:

Zpět na přehled rozhovorů