// fb crop

Píšou mi: Stejně ti uříznem hlavu!

Pátek LN - 10.09.2004

V její nové kanceláři v divadle Ta Fantastika jsme si dali "kafíčko", padla i nějaká ta "srdíčka", "baráčky" a pokojíčky" a po rozhovoru mi osmatřicetiletá hvězda českého showbyznysu napsala ještě hodně "zpráviček" na mobil. Drobná, impulzivní, rozčepýřená, celá v černém, vstřícná. Překvapivě přemýšlivá a opravdu bezprostřední.
Když rozlila minerálku a nemohla najít hadr, popadla svůj žlutý svetr a klidně ten pokecaný stůl utřela jím.


* Jak se žije modle Čechů?

Jéžiš! Vy jste mě teda zaskočila... Cože jsem? No to né. Jak to? Vítězíte v anketách, máte nabité sály, spolehlivě vyprodáte časopisy... To jo. Ale na lichotky nejsem moc zvyklá. Až na nedávný koncert v Moskvě, kde jsem si zase po dlouhý době vychutnala, že se ke mně lidi chovali jak k princezně. Rusové říkali, že bych u nich mohla zpívat do smrti. V Čechách se už moc nelichotí, protože přece to, co umí Bílá, je samozřejmý. Ale nestěžuju si. Prostě to tak chodí.

* Můžete vy normálně vzít igelitku a jít do samoobsluhy pro mlíko a rohlíky?

To víte, že jo.

* Nenalíčená? A bez podepsaných fotek?

To víte, že jo. Já s tím líčením moc nenadělám. Takže když mě někdo potká, nepotká hvězdu, ale normální holku. A když mě lidi v tý samoobsluze oslovujou, to mi přijde přirozený, protože už je to takhle hrozně dlouho. Naopak, v době, kdy jsem ještě nebyla populárním člověkem, jsem se to sama snažila vyvolávat. Například jsem zastavovala kolemjdoucí a ptala se: "Prosím vás, nevíte, co to je sníženej podhled?" Nebo tak něco. Prostě jsem toužila po komunikaci s lidma. Jediný, co mi vadí, je, když někdo přijde a zvoní u mě doma.

* Co lidi chtějí? Podpis? Peníze? Vidět vaši koupelnu?

(vzdychne) Bohužel skoro vždycky peníze.
Anebo se chtějí svěřit s nějakým těžkým příběhem a mají pocit, že u mě najdou ty dveře, a hlavně to srdce otevřený. Toho je tak strašně moc! Stalo se mi například, že nějaká paní přišla, jestli bych jí nedala milion korun na operaci syna. A já jsem jí dost těžko vysvětlovala, že opravdu nemůžu pomoct všem. Já nemůžu sáhnout někam pro peníze a dát jí je, nemám jich zas tolik, abych si mohla vyskakovat. A ona mi povídá: "Tak já vám to dítě aspoň ukážu." A teď mi z auta přivedla chlapečka! Musím říct (zlomí se jí hlas), že s tím žiju už několik let a strašně mě bolí, že jsem jí nemohla pomoct. Já se na ty lidi nezlobím. Když je člověk zoufalej, dělá zoufalý věci. Já se nezlobím ani na lidi, který mi píšou anonymy. A že jich teda dostávám fakt hodně.

* Co je to hodně?

Z dopisů, který dostávám, tak sedmdesát procent žádá o peníze a dalších deset procent jsou anonymy. Ale těch zbývajících dvacet procent jsou ty krásný dopisy, za který jsem lidem hrozně vděčná.

* O čem jsou ty anonymy? Co lidem vadí? Závidí vám peníze, slávu? Nadávají vám do cikánek? Nebo píšou blázni?

"Stejně ti uříznem hlavu, krávo!" "Chcípneš sama!" a podobně milé věci dostávám. Píšou to pravděpodobně lidi, který sami v životě nejsou šťastný, jinak by se přece nesnížili k tomu, někomu chtít ublížit. Ale když jim v ten okamžik udělá dobře, že si představujou, jak mě to určitě sejme, tak asi i pro ně mám nějakej význam. Já jsme vždycky tvrdila, že mě nedostane zpěvačka, která zpívá výš nebo hloubějc, ale ta, která dostane víc anonymů.

* Anonymy jsou u nás měřítko úspěchu?

No, podle nich je vidět, že něco děláte dobře. (směje se) To je v pořádku. Akorát mě mrzí, že nemůžu být víc platná právě pro ty lidi, který mi píšou o peníze. Dřív jsem se jim snažila odpovídat. Ale většinou mi pak od nich přišel dopis: "My jsme stejně věděli, že to jenom hrajete, že jste takový srdce..." Vlastně zlá odpověď. Je mi to líto, ale nejlepší je nereagovat. Já nejsem ani banka, ani Bůh, kterej by všechno zařídil.

* Žijete neustále s novináři "za zadkem". Prý si někteří dokonce najali letadlo a kroužili nad stavbou vašeho domu v Otvovicích...

Je pravda, že mi tuhle volaly nějaký noviny: "Tak jsem byli na tý vaší stavbě. A ňák vám to nejde, že jo!?" Samozřejmě mi to jde, já nepospíchám. A s těma bulvárníma novinářema je to asi tak: Když jste šťastná a máte vedle sebe člověka, kterej vás má rád a pomáhá vám, když máte zdravý rodiče a syna, kterýmu to jde ve škole, tak to nevadí. Člověk prostě má sílu tomu čelit. Ale když se náhodou seknete, třeba ve výběru partnera, jako už se mi to stalo, a bulvár vás ještě přidusí, tak to nevydržíte. Pak vám teda dupaj nervy fakt rychle.

* Je pravda, že k vám vozí zájezdy turistů?

Tak já nevím, jestli do Otvovic vozí turisty, ale je pravda, že už tam byly dvě bouračky, protože ten můj dům je bohužel v takový blbý zatáčce. Lidi se podívaj, ale shodou okolností z obou stran - a picnou do sebe. Přemýšlím, že tam dám ceduli: Pozor, nekoukat! (směje se)

* Nestane se z člověka sledovaného novináři paranoik, který už pak ten objektiv a to slídící oko vidí všude?

To mně se teda nestává, protože vím, že když už jsem se jednou rozhodla pro tohle povolání, musím ho brát takový, jaký je. Nemůžu se samozřejmě někde opalovat hambatá, protože musím počítat s tím, že tam bude někdo, kdo toho využije (rozhovor se uskutečnil pár dní před tím, co v Blesku vyšly paparazziovsky pořízené fotografie L. Bílé bez horního dílu plavek z její dovolené u moře). Nemůžu se chovat, jak bych někdy chtěla... teda ne, že bych se chovala nějak divoce, ale musím přece jen dávat pozor na lidi, kteří čekají na jakoukoliv moji chybu nebo zakopnutí.

* A není to pro tak živelnou osobu, jako jste vy, problém, pořád se hlídat?

Já jsem spontánní člověk a moje povolání jsou emoce. A někdy to se mnou samozřejmě tříská. Jestli mám nějaký problém, tak je to právě kvůli otevřenosti a upřímnosti. Ta povaha je výborná na jevišti, protože lidi mají pocit, že jsem jejich kamarád a důvěřujou mně. Ale já jsem taková i v životě, to se nedá oddělit, a tam je to těžký. Měla bych si prostě dávat majzla na to, před kým se otevřu. Ale zase když se budu brzdit, už to nebudu já...

* Nevadí vám, když se v médiích rozpitvává operace vašeho děložního čípku?

Tak už to chodí, já nemám jinou šanci! Zlomím si nehet a druhej den v novinách píšou, že jsem si zlomila ruku. Samozřejmě že mám úplně normální tělo jako každej jinej a taky si čistím zuby. Mezi mnou a mýma kamarádkama z vesnice není žádnej rozdíl. Máme stejnej strach, že nás opustí mužskej, že dítě přijde ze školy s pětkou, anebo že se ráno probudíme a budeme mít oteklý oko, jako mám dneska já (ukazuje mi trošku nateklé víčko), protože mě něco kouslo. Ale jednou už jsem veřejně činnej člověk a musím prostě počítat s tím, že všechny věci, který každý člověk normálně prožívá, já prožívám před lidma. Já jsem v týhle branži 18 let, víte, co to je?! A za tu dobu se stala spousta věcí. Narodil se mi syn, opustil mě jeho táta, pak se mi stalo, že jsem se ze zmatku vdala, protože jsem strašně nechtěla být sama... To všechno se děje i v jiných rodinách, ale já to žiju před zraky lidí, dávám se jim všanc rozebíraj mě v hospodě, v sámošce. To tak prostě je. Jenom si musím zvyknout na to, že nesmí být v mým životě nic, za co bych se musela stydět, nebo co bych nedokázala vysvětlit. Nechtěla bych nikdy nikomu ublížit, proto jsem si ani nedělala řidičák. Teď ho sice mám druhej rok, ale jezdím jenom po Otvovicích, a ještě tak nejvíc dvacítkou.

* Je těžké nepropadnout v takové situaci sebezbožštění? Nemít hvězdné manýry?

No, kdybych tohle měla, tak na vaši první otázku nezačnu koktat, ne? Nemůžu mít hvězdný manýry, mám pořád tadyhle vzadu něco, co mě sráží dolů. Já jsem ta holka ze vsi. Vím, co to je být dole, vím, co to je žít bez peněz. A teď, když se mi daří, tak vím, že je pro mě povinností to štěstí rozdat i okolo. Můžu udělat charitativní koncert, chodím do dětskejch domovů, do nemocnic, pomáhám budovat azylový domy, opravovat kostely, prostě se snažím být platná.
Neptala jsem se na ty hvězdné manýry náhodou. Letos 2.

* července jste prý suverénně předběhla dlouhou frontu na vízum u americké ambasády.
Alespoň to tak popsal Respekt.

To jsem nečetla. Ale tak to teda stoprocentně nebylo. Já jsem tam přišla strašně brzo, žádná fronta tam ještě nebyla a u okýnka jsem si to vystála jako všichni. Ale je pravda, že jsem se tam pak vrátila, protože jsem tam zapomněla mobil. Možná to byla ta situace.

* Bára Štěpánová zase popsala, jak kvůli vám musela odejít z divadla Ta Fantastika - měla vás alternovat v podřadných představeních a ještě vám na nějaké fotce dělat nahá křoví.

Vážně? (tváří se nevěřícně) To jsem teda taky nečetla. (chvíli mlčí) Je pravda, že když člověk dělá tohle povolání, tak i kdyby se snažil jít vždycky čestně a neubližovat, stejně se najde někdo, komu nechtěně přes tu cestu něco položíte. A tenkrát, před těmi asi dvanácti lety, jsem sem opravdu šla do představení, v kterým ona hrála. Ale my jsem se tady nikdy nepotkaly, takže jestli odešla z divadla, já jsem nebyla ten skutečný důvod.

* Dostali jsme se k showbyznysu. Je to vskutku tak brutální prostředí, jak se říká? Ale prosím vás, to není pravda!

To si možná lidi tak zkreslujou, když jim to nejde. Tohle já jsem nikdy nezažila, ani žádný lokty. A že je v showbyznysu konkurence? To je přece dobře. Buďto vás lidi chtěj, nebo nechtěj. A když vás nechtěj, i kdybyste se přetrhla, tak s tím nic neuděláte. Maximálně si můžete vymýšlet něco o intrikách (mluví vzrušeně).

* Chcete říct, že není rivalita mezi vydavatelskými firmami?

To vůbec nevím. Spíš jsou konflikty mezi firmou a zpěvákem. Zvláště když se prostě zabejčí, já jsem teda beran, tak zaberaní, a řekne: Takhle ne. Ale moje firma už si za těch spoustu let, co jsem u nich, tak zvykla, že když někdo po nich něco chce, tak řeknou: "Musíte za Lucií."

* Co byste dneska, po těch osmnácti letech, poradila začínající Hance Zaňákové?

Já se nechci vracet. Nechtěla bych to znova.

* Proč?

Protože tam bylo spousta hrozně těžkých okamžiků, který jsem si svou naivitou a nezkušeností většinou dělala sama. I když ale třeba člověk spadl dolů, někam ho to posunulo. Já jsem se strašně změnila. Já v sobě měla hrozně energie a zmatků. Měla jsem období, to mi bylo takovejch dvaadvacet, kdy jsem si opravdu myslela, že jsem teda Někdo, fakt slavná. Ničeho jsem si nevážila, měla jsem pocit, že se mi nemůže nic stát. A pak jsem samozřejmě dostala od života hrozně na hubu.

* Zkuste zformulovat, co byste poradila začínající Lucii Bílé?

(chvíli mlčí) Já jsem si posledních asi šest kol SuperStar psala s Anetkou Langerovou, protože jsem měla zvláštní pocit, že jsem to já. Já jí radila, aby byla jenom upřímná sama k sobě i k druhejm, a pak to všechno dobře dopadne. Ať se nebojí, že ji držím za ruku. A kdyby se bála tý poroty, tak ať si ji zkusí představit v nějaký paradoxní situaci. Třeba jak sedí na nočníku.

* Chtěla byste, aby váš syn Filip jednou pracoval v showbyznysu?

Vůbec nevím. Zatím si neumím představit, kudy se jeho život bude ubírat. Ale strach o něj nemám. On je stejně otevřenej jak já, ten se neztratí. Byli jsme teď ve Španělsku na prázdninách a on se tam zamiloval do takový krásný zrzavý holky.

* Mluvili spolu anglicky a vodili se za ruce. Mluví anglicky líp než vy?

Jéžišmarja, to vůbec nejde srovnávat. U něj byste ani nepoznala, jestli je Čech, nebo Angličan. Chodí do britský školy, to má velkou výhodu. A já mám tu hlavu tak plnou, jak tady ty stroje (ukazuje na počítač). Potřebovala bych ten disk vyndat, pěkně vymazat a zase to tam vrátit.

* Vy jste ztělesněním amerického snu, jak se z chudé švadlenky stala bohatá hvězda. Čemu nejvíc vděčíte za svůj úspěch?

My jsem kdysi bydleli v domě, kde ani nebyla voda, museli jsme pro ni chodit a záchod byl někde na dvoře. Ale řekla bych, že jsem za tu zkušenost vděčná. A za ten základ, kterej mám od svých rodičů. Já měla vždycky dobrej pocit v zádech, mohla jsem se opřít, když se mi něco stalo. Teď mám zvláštní období, kdy vlastně všecko, co jsem si kdy v životě přála, mám. Stavím dům v místě, kde jsem se narodila, já vám to ukážu. (ukazuje mi fotografie a návrhy domu, který staví. Žádné podnikatelské baroko, je na něm vidět ruka dobrého architekta.) Budu tam obklopená vším, co jsem měla kdy v životě ráda. Z jedný strany je škola, kam jsem chodila, tadydle je krásnej kostelíček, kterej jsem nechala opravit, tadydle bydlel dědeček, tady byl kulturák, kde jsem měla první vystoupení, tady bydlí moje kamarádka od dětství, tady kousek bydlí rodiče a vedle brácha. Není to nic honosnýho. Nahoře jsou jenom dva dětský pokojíčky, ložnice a nějaká malá šatna a dole je obývák. A tady je sice vzadu nějaký studio jakože na práci a bazén a sauna, ale je to tak zakomponovaný do terénu, že to vůbec nebude rušit. A tady v divadle pracuju dvanáct let a už mám od něj klíče a patří mi tu padesát procent.

* Takže jste dneska i podnikatelka?

No, já bych spíš řekla, že zúročuju dvacet let svý práce. Pomáhám živit přes sto lidí, společně do divadla přitahujeme diváky. Když mě lidi v samoobsluze oslovujou, přijde mi to přirozený, protože už je to tak hrozně dlouho. Naopak v době, kdy jsem ještě nebyla populární, jsem se to sama snažila vyvolávat.

* Teď vám ocituju, co napsal do LN hudební kritik Jiří Černý: "Po albu Missariel jsem věděl, že od dob Pilarové tu nebyla interpretka s takovou technikou, nasazením a originalitou.Vůbec mě nenapadlo, že tatáž Bílá by mohla mít už za pár let problém, aby se svému debutu vůbec přiblížila.A že by to nádherně divoké a zároveň tak muzikální stvoření mohlo vysublimovat do bezpohlavní přešlechtěnosti kýčovitě inscenovaného klipu Ave Maria." Co vy na to?

Člověk přeci, když se hledá, prochází různými obdobími. Zkusíte si nejdřív zakřičet, pak zkusíte zazpívat zase něco jinýho. Ale někdy mám pocit, jako kdybych byla čarodějnice a něčemu se zpronevěřila. Já si pana Černýho vážím a nezlobím se ani za takhle docela drsnou analýzu. Mně dokonce někdo říkal, že mi ublížila spolupráce s Karlem Gottem. Deska, který se prodalo přes 250 000 kusů, měli jsem vyprodaný haly a ty koncerty prostě neměly chybu. My to přeci děláme pro lidi, mě to bavilo a za tu spolupráci jsem vděčná.

* Jiří Černý asi neměl na mysli melodii, ale pojetí.A to, jak vás semlel střední proud, nejschůdnější cesta k popularitě.

Umíte si představit, že by mi pořád vycházely stejný desky, jako byla Missariel? To byla geniální deska v určitém období mýho vývoje, koncentrace energie, kterou jsme Ondra Soukup, Gábina Osvaldová i já v sobě nashromáždili. Do tý doby jsem byli úplně jinde. Ondra hrál ještě na basu u Gotta a já jsem háčkovala límečky a prodávala je někde u stánků, protože jsem neměla žádný peníze. Ale Missariel se nedá opakovat. Za osmnáct let jsem se přece musela změnit. Vždyť mi bude čtyřicet! Co byste po mně chtěla! (mluví vzrušeně) Já nejsem rockerka, už mě nebaví takhle házet hlavou. Mě baví moje rodina, můj dům, protože se tam můžu zavřít a můžu si tam háčkovat. Já jsem popík. Komerční zpěvačka.

* Není to spíš cesta vašich manažerů a vydavatelských firem? Do jaké míry jste pánem svého osudu?

Jakých manažerů? (rozčilením křičí) Pánem svého osudu jsem naprosto ve všem. Já se nikdy nenechám a nikdy jsem se nenechala do něčeho nutit. Vydavatelstvím už vůbec ne, to mi nechává totálně volnou ruku. A jestli má na mě někdo vliv, tak jsou to Ondra a Gábina, my jsme prostě tým, kterej k sobě patří. Víte, co bylo největší kouzlo SuperStar? Že lidi zmanipulovali někomu život jednou esemeskou! A stejně tak je strašně jednoduchý říct, jak by si mě kdo představoval.

* Vy háčkujete, když jste rozčilená?

To víte, že jo. Háčkuju si dečky, když se rozčílím, jako teďka jsem rozčilená. (ale už se směje) Dosáhla jste zřejmě všeho, čeho zpěvačka může dosáhnout... (skočí mi do řeči)...popíkem!

* Co je před vámi? Máte jako zpěvačka nějaké nesplněné přání?

Mám. Dítě. Protože pak budu mít o čem zpívat. Já jako zpěvačka jsem si splnila všecko. Mám osm slavíků, Ceny Gramy i Ceny televize a různý další. Mám divadlo, který, když se zastavím, mě bude dál živit. Zpívala jsem se všema lidma, se kterejma jsem chtěla, mám dobrej tým lidí okolo sebe. Takže teď už jen to dítě...

* Nevadí vám, že od Aše na západ je už populárnější romská zpěvačka Věra Bílá? Vůbec mi to nevadí, proč taky?

Já jsem nepřesaditelná, jak ten Petřín. Nikdy mě nelákalo zkusit to venku a nemyslím si, že by tam na mě někdo čekal. To, co žiju tady, mi vyhovuje. Není to tak, že bych neměla vyšší cíle. Ale všechny vyšší cíle, který jsem měla, jsem si splnila tady.

* Novináři čas od času spekulují, jak se pod vámi váš trůn kývá a jak vaše hvězda pohasíná. Bojíte se, že na vás lidi jednou zapomenou?

No, že se trůn kývá, to už se říká několik let. Někdo se mě dokonce ptal, jestli se teď bojím těch SuperStar. Nebojím, naopak. Já jsem si bláhově myslela, že když přijdou SuperStar, budu mít chvilku pokoj a budu si už moct žít ten svůj život. Není to pravda, jsem na těch titulech furt stejně. (směje se) Já už si tam nahoře tak pořád chodím a už jsem si to tam všecko prohlídla. Ale i kdyby mě třeba teď deset lidí předběhlo, tak já jsem pořád sama v sobě nahoře. Jsem ukojenej člověk. Najedenej pohodář, kterej si od všeho, co se mu líbilo, už kousnul. A teď už touží jenom se třeba v klidu dívat na televizi, háčkovat si, starat se o stromečky okolo baráku. A bejt u mámy, dokuď to ještě jde.

* Zkuste si představit Lucii Bílou jako sedmdesátiletou paní...

Budu asi v tom svým domě, budu se dál navštěvovat s těma svýma kamarádkama, budeme si píct masíčko, dokuď nám žaludky budou sloužit, povídat si, prohlížet fotky... V Otvovicích je to krásný. Jak říká můj tatínek, je tam všechno: školka, škola, domov důchodců i hřbitov. Odtamtud už člověk nikam nemusí. Líbí se mi, jak tam seděj lidi na pumpě a koukaj a chlapi si tam vemou pivo z hospody. A já okolo chodím a chválím dělníky ze stavby, protože jsem z nich úplně nadšená.

* Jak vám místní v Otvovicích říkají?

Jak kdo. Někdo mi říká Haničko a někdo Lucko. Já jsem zvyklá na oboje. Tatínek mi říká "ty kozo". Ale nedávno jsem si měnila doklady a rozhodla jsem se pro tu Zaňákovou. Lucka Bílá je jenom přezdívka.




Pokračujte jedním z dalších článků:

Zpět na přehled rozhovorů